Na přelomu zimy a jara se v několika vesnicích na Hlinecku konají masopustní obchůzky. Jejich průběh, podoba masek a funkce zůstaly shodné s popisy dochovanými z přelomu 19. a 20. století. Obchůzky neorganizuje žádný folklorní soubor, konají se spontánně z vlastní vůle a zájmu obyvatel. Každá maska má po desetiletí ustálenu podobu a funkci. Dělí se do dvou skupin: masky červené též pěkné a masky černé též šeredné. Do kostýmů skupiny červených masek se oblékají pouze svobodní muži, za masky tzv. černé se mohou převlékat ženatí muži. V jednotlivých vesnicích se kostýmy masek v detailech liší. Obchůzky ve všech vesnicích mají ustálený průběh. Když masky obejdou celou vesnici, vše končí obyčejem nazvaným porážení kobyly. Stálou expozici věnovanou maskám a obchůzkám na Hlinecku si lze prohlédnout v Muzeu v přírodě Vysočina - v památkové rezervaci Betlém v Hlinsku.

Loutkářství se stalo ve východních Čechách skutečným fenoménem. Počátky můžeme datovat do druhé poloviny 18. století, kdy se o jeho rozvoj zasloužili kočovní marionetáři. Jejich činnost vrcholila v 19. století, kdy právě v oblasti východních Čech, se loutkářství neobvykle rozvinulo. Loutkové divadlo hrané v češtině se stalo neodmyslitelnou součástí širšího kulturního dědictví českého národa. V tvorbě zdejších loutkářů se do jednoho celku spojuje myšlenkové bohatství a kreativní schopnosti se zručností a dovedností řemeslnou. V současnosti zde má své výrazné nositele ve všech uvažovaných sférách (amatérské i profesionální), včetně zázemí odborné instituce Muzea loutkářských kultur v Chrudimi a významného festivalu amatérského loutkového divadla Loutkářská Chrudim. Východočeské loutkářství bylo v roce 2016 jako součást nominace Českého loutkářství uvedeno na Reprezentativním seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva organizace UNESCO.

Na Bílou sobotu můžeme v některých vesnicích v prostoru mezi Holicemi v Čechách, Vysokým Mýtem, Luží, Chrastí a Hrochovým Týncem potkat průvod chlapců s řehtačkami, klapačkami a maskovanou postavu jidáše. Obyčej je součástí velikonočního svátečního cyklu. Účastní se ho převážně chlapci ve věku do 15 let, kteří mají rozdělené funkce a úkoly dle tradice a věkové hierarchie. Nejstarší z nich se obléká do masky jidáše. Průvod s jidášem obchází vesnici dům od domu. Obchůzka ve všech lokalitách končí na předem daném místě za vesnicí, kde je jidáš odstrojen a jeho kostým spálen. Obyčej Vodění jidáše v Pardubickém kraji je od roku 2012 zapsán také na Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky.

Současná podoba zvyku Stínání kohouta se vyvinula z obyčejové tradice přinášející zvířecí oběti obřadním veřejným usmrcováním. Postupně byl zvyk přeměněn v nejčastěji posvícenskou soutěžní zábavu s maketou kohouta a dřevěným mečem nebo honění a trefování kohouta cepem. Vyskytuje se zejména v severozápadní části okresu Chrudim a v několika lokalitách na Pardubicku. Dění má své místní odchylky, ale podstata obyčeje zůstává stejná. Hlavní pořadatel vyzve zájemce k účasti na stínání kohouta. Zájemcům jsou zavázány oči a na výchozím stanovišti jsou postupně několikrát otočeni kolem osy nebo obchází stanovený pevný bod. Pořadatel jim vloží do ruky šavli nebo dřevěný meč a vysílá je jednotlivě směrem k maketě. Za úspěšný pokus je považováno, pokud se soutěžící poslepu k maketě dostane a zbraní se jí dotkne. Komu se to podaří, obdrží odměnu.

Více jak sto let se ve Střemošicích koná na Velikonoční neděli zajímavý obyčej, který se skládá ze dvou částí – vztyčení tzv. velikonočního stromu a taneční zábavy zvané Věneček. Přípravu a vztyčení velikonočního stromu zajišťují ženatí muži. Vhodný smrk o výšce cca 20 m se pokácí, z kmene se oloupe kůra a převeze se do obce. Stromu se ponechají větve jen na vršku, ostatní se odstraní. Zelený vršek je pak ozdoben barevnými pentlemi z krepového papíru a věncem z chvojí. O Velikonoční neděli dopoledne pak strom muži ručně za pomoci bidel s provazovými oky, vztyčí a upevní do předem připraveného otvoru v zemi. Odpoledne pokračuje program Velikonočním věnečkem, který je již výsadou svobodných dívek a mládenců. Hlavní družičku nejdříve vyzvednou muzikanti s jejím otcem doma. S muzikou se pak obejdou ostatní družičky, které se postupně řadí do průvodu. V jeho čele nesou květinový věnec. Když průvod obejde vesnici, zamíří do místní restaurace. Zde – po obřadním začátku, zatančí družičky s mládenci sóla a následně obvyklým způsobem pokračuje taneční zábava.

Dýmkařství představuje specifické odvětví využití a opracování dřeva. Na Prosečsku se dýmky začaly vyrábět v první polovině 19. století. Po roce 1880 založil Bernard Kopperle dílnu, v níž zaměstnával hned několik desítek dýmkařů. Po tzv. znárodnění soukromého vlastnictví v 50. letech 20. století se dýmky v Proseči vyráběly dále, ale již ve státním podniku. Tak tomu bylo až do 90. let, kdy došlo k privatizaci a vzniku firmy BPK s.r.o. Kromě toho se výrobě dýmek v Proseči a okolí věnují jednotlivci. Technologie dodnes zachovává tradované výrobní postupy. Nejvyužívanějším materiálem pro výrobu dýmek v současnosti je dřevo zvané bruyere získávané z kořenového balu vřesovce stromovitého. Řemeslníci – jednotlivci - využívají pro výrobu dýmek především dřevo ovocných stromů, případně olše nebo javoru. Sortiment dýmek vyráběný na Prosečsku je velmi rozsáhlý, obsahuje celou řadu typů a velikostí v různých povrchových úpravách a provedeních.

Slavnost nazvaná Věneček je ve Vejvanovicích spolehlivě doložena od první poloviny 20. století. Patří jí stálý termín a to třetí neděle v měsíci květnu. Od roku 1961, s ohledem na náročnost příprav a realizace, se koná pravidelně v pětiletých intervalech. Zvláštností vejvanovického Věnečku je skutečnost, že se ho aktivně účastní jak svobodní, tak sezdaní obyvatelé. Slavnost začíná průvodem vycházejícím od hospody po předem stanovené trase. V průvodu jdou ženatí muži v krojích a svobodní mládenci v oblecích, ženatí mají svůj velký věnec s barevnými květy, svobodní svůj věnec s bílými květy. Jdou od domu k domu a postupně vyvádějí družičky. Vdané ženy mají oblečen kroj a zpravidla, svobodné dívky na sobě mají dlouhé bílé šaty. Mužský i ženský kroj představuje stylizovaný lidový oděv z Chrudimska. Průvod končí u hospody, kde družičky a mládenci z obou skupin přednesou vinše. Oba věnce jsou zavěšeny nad vstupními dveřmi do hospody a následuje veselá taneční zábava.

První záznamy o výrobě žinylkových textilií z hedvábí pocházejí z Francie, jsou datované kolem roku 1750. Název vznikl z výrazu la chenille - housenka. Zatkávaná žinylkové vlákno vzdáleně housenku připomíná. Z Francie se znalost technologie rozšířila do dalších evropských zemí. Od poloviny 19. století se významným střediskem textilní výroby na území dnešní České republiky stalo Hlinecko. V Hlinsku se žinylkové zboží vyrábělo nepřetržitě až do počátku 80. let 20. století, kdy byla výroba kompletně zrušena. K její obnově došlo až na počátku 21. století díky snaze a úsilí tkalce Josefa Fidlera z Hlinska. Žinylkové textilie zhotovené ručním tkaním se vyznačují sametovým vzhledem, ale také měkkostí a poddajností. Žinylkové vlákno patří do skupiny efektních přízí, které mají tkaninám dodat zdobné prvky a zvláštní vlastnosti. Výroba umožňuje vytváření složitých květinových či figurálních motivů. Postup výroby je složitý, vyžaduje velkou přesnost a tkadlec musí precizně ovládat svoje řemeslo. Ruční výroba žinylkových textilií na Hlinecku je od roku 2017 zapsána na Seznamu nemateriálních statků tradiční a lidové kultury České republiky.

Městský masopustní průvod v Lanškrouně navazuje na tradici kalendářních obyčejů. Přirozená forma předávání a vývoje obyčejů v okolí Lanškrouna byla přerušena událostmi druhé světové války a následujícím společenským vývojem. Původní obyvatelstvo německé národnosti bylo nuceno se po roce 1945 vystěhovat. Noví obyvatelé si postupně a těžce budují vztah k sobě navzájem i místu, kde žijí. V posledních desetiletích je patrná snaha o obnovu tradičních obyčejů. K takovým patří i veselý a rozpustilý masopustní průvod. Průvod masek byl na základě podrobného výzkumu, včetně využití vzpomínek pamětníků, obnoven v roce 2001. Výzkum i obnovení průvodu iniciovalo Městské muzeum, které se stalo jeho pořadatelem.

Pojmem jabkanec se v České Třebové označuje placka z bramborového těsta, která se nyní plní tvarohem, v minulosti povidly, a nasucho peče na plátech kamen. Historie přípravy jabkanců v České Třebové je dlouhá a bývá spojována s poutěmi k románské rotundě zasvěcené svaté Kateřině. V roce 1960 se skupina obyvatel rozhodla pečení jabkanců na konci listopadu obnovit. Od roku 1981 se o pečení jabkanců podle původní receptury a dodržování tradičního postupu stará Spolek od svaté Kateřiny.