Velká maringotka postavená na okraji jedné z luk, na kterých se prohánějí starokladrubáci z nedalekého hřebčína. To je jedno z království Josefa Volejníka, ze kterého na jaře vylétají včely, aby opylovaly květy na rozlehlých zelených polabských plochách.

Ačkoliv pan Volejník nepatří právě mezi nejmladší včelaře, i když blížící se devadesátku by mu nikdo nehádal, zvládá bez problému postarat se o své svěřenkyně hned v několika takových maringotkách rozesetých na Přeloučsku. Je totiž pokračovatelem a zlepšovatelem metody, jejíž základy položil Otakar Brenner.

Ale pojďme od začátku. Dnes devětaosmdesátiletý Josef Volejník se ke včelám dostal už před druhou světovou válkou. „Naproti přes ulici bydlel pan Drahokoupil a tomu jsem hlídal roje. To bylo první setkání se včelami,“ vzpomíná Volejník, který se naplno svému životnímu koníčku začal věnovat po návratu z vojenské služby.

 Za štěstí považuje, že se časem seznámil s metodou včelaření prosazovanou Otaka­rem Brennerem. „Měl jsem kamarády s velkými úly, to se mi ale nelíbilo. Poznal jsem pana Brennera, který včelařil s nízkými nástavky. Tak jsem i ty svoje uřezal,“ vypráví Josef Volejník o zásadní změně svých úlů v po­lovině sedmdesátých let. Laikovi jen složitě vysvětli­telná metoda nepoužívá v úlu žádné mateří mřížky, včely nijak neomezuje v pohybu a vytváří podmínky podobné, jaké mají divoké včely v dutině stromu. Tento způsob včelaření, který umožňuje včelám vytvořit uvnitř svoje vlastní hnízdo, vyžaduje pouze speciální zvedák, který včelař používá při výměně jednotlivých nástavků. „Tato metoda mě zaujala především proto, že ji i jako žena zvládnu. Po fyzické stránce nemám problém s manipulací s menšími nástavky a při vytáčení medu nepotřebuji pomocníka,“ vysvětluje Volejníkova žačka a současná jednatelka přeloučské organizace Českého svazu včelařů Milada Polláková. Tím potvr­zuje slova samotného pana Volejníka, který s ús­měvem opakuje, že tento způsob včelaření je velmi pohodlný. „Včely nás vlastně nepotřebují, takže já je celou sezónu neruším. V takovém úlu není co dělat. Ne­můžete ani udělat žádnou chybu,“ tvrdí Josef Volejník.

Zkušenosti od něj čerpají nejenom kolegové na Pře­loučsku, se svými studenty za ním jezdí i ředitel Středního odborného učiliště včelařského Nasavrky Josef Lojda: „Pan Volejník včelaří tak, jak to včely potřebují. Nedělá zbytečné zásahy, snaží se včelám vyhovět. Se studenty k němu jezdíme proto, aby viděli, jak daleko se zkušený včelař může časem dostat.“

A co pro pana Volejníka znamenají jeho včely? „Pohoda, pohoda, nic jiného než pohoda. Je to příroda a to je radost,“ vyznává se Josef Volejník.