Alena Tschöpová má velký vztah k přírodě i tradicím rodného regionu. Od dětství ji přitahovaly ruční práce a výtvarná výchova. V této činnosti ji podporovala maminka Marie Zezulová, uznávaná krajkářka.

Štefan Hrudka se již od mládí věnoval různým výtvarným činnostem: rád kreslil a maloval, vytvářel linoryty i dřevěné modely. Postupem času převládla láska k práci se dřevem, především zájem o řezbářství. Pochopení nalezl u svého otce, v jehož dílně získával první zkušenosti. Cíleně si je prohluboval, až se nakonec od roku 1995 začal věnovat výhradně řezbářství. Zdokonalil se natolik, že kromě vlastní řezbářské tvorby se věnuje restaurování. Jeho specializací se staly opravy tzv. králických betlémů, které nakonec ovlivnily i jeho vlastní betlemářskou tvorbu. Zkušenosti předává zájemcům přímo ve své dílně nebo prostřednictvím workshopů v muzeích. Vymyslel a realizoval zcela ojedinělou Řezbářskou školičku, díky níž mohou zájemci sami pronikat do tajů betlémářství.

Voňavou dílnu pana Pavla Janoše nalezneme v Pardubicích. Pan Janoš je již třetí generací věnující se cukrářství a perníkářství. Na počátku stála jeho babička Marie Janošová – vyučená kuchařka a cukrářka, která nejen vařila při svátečních příležitostech mnoha rodin, ale také pekla vyhlášené dorty, cukroví a perníky. Její syn Josef, otec Pavla Janoše, se perníkářství v mládí učil na několika místech naší vlasti. Nakonec začal pracovat ve firmě založené panem Janem Langrem v Pardubicích. Na konci 80. let 20. století se svým synem založil rodinnou dílnu a prodejnu. Pavel Janoš v této činnosti úspěšně pokračuje.

Pan Zdeněk Bukáček žije a pracuje v Krouně u Hlinska, pokračuje ve výrobě hraček soustružených ze dřeva, které vyráběl již jeho dědeček a otec. Většina jeho hraček vychází z tradičních předloh, které zejména na přelomu 19. a 20. století Hlinecko proslavily na území celého tehdejšího Rakouska-Uherska. Hračky byly označovány jako hlinecké případně krounské. V dílně tak i dnes vznikají například husaři na koni, panenky s máselnicí či miminkem, ale také pohyblivé hračky – zobající slepičky, koně u žlabu, kováři u kovadliny. Pan Zdeněk Bukáček v roce 2002 získal ocenění ministra kultury České republiky Nositel tradice v oboru lidových řemesel.

Paní Alena Bukvová se o pletení košíků zajímala již v  dětství u svého dědečka. Práce s přírodním materiálem se jí líbila, ale teprve o mnoho let později se začala o košíkářství zajímat hlouběji. V letech 2009 až 2011 vystudovala Střední odbornou školu uměleckořemeslnou v Praze, obor košíkář. Hluboký zájem ji přivedl i k pěstování materiálu - tedy košíkářských vrb. Sama si tak připravuje vrbové proutí pro vlastní pletení. K tomu používá tradiční postupy i nářadí, které získala od starých košíkářských mistrů. Vedle tradičních tvarů proutěných nádob paní Bukvová z proutí zhotovuje i rozměrná díla – dokonce postavy do betlémů v životní velikosti.

Pan Josef Fidler žije a pracuje v Hlinsku. Již během studia na textilním učilišti se začal intenzivně zajímat o ruční tkalcovství. Soustředil se především na tradiční vzory z oblasti rodného Hlinecka. Dnes v  jeho Tkalcovně na Betlémě vznikají na třech ručních stavech textilie využívající tradiční tkalcovské vzory. V roce 2014 obnovil výrobu žinylkových textilií, jež byla na přelomu 19. a 20. století na Hlinecku značně rozšířená, ale na konci 70. let 20. století zcela zanikla. Panu Josefovi Fidlerovi se podařilo náročnou technologii zvládnout a obnovit. V současnosti je jediným výrobcem tohoto zboží ve střední Evropě. V roce 2016 získal ocenění ministra kultury České republiky Nositel tradice v oboru lidových řemesel.

Ladislav Chládek žije a pracuje ve Výprachticích. Vyrůstal v rodině bednáře, takže k práci se dřevem měl od dětství velice blízko. V 80. letech 20. století zahájil spolupráci s Ústředím lidové umělecké výroby v Praze a začal se věnovat obnově výroby hraček štípaných ze soustruženého bloku. Tato specifická výroba na území České republiky po roce 1945 zanikla. Panu Chládkovi se ji podařilo obnovit a v současné době je jediným, kdo ji ovládá. V roce 2009 získal ocenění ministra kultury České republiky Nositel tradice v oboru lidových řemesel.

Lenka Kmošková ze Sebranic se práci se slámou začala věnovat ve volném čase již při studiu střední školy. Od počátku svého zájmu projevovala snahu o dokonalé osvojení technologie pletení ze slámy. S pomocí rodinných příslušníků si v současnosti dokonce sama pěstuje a sklízí žito. Žitná sláma je totiž vhodná k pletení, protože je dlouhá. Zhotovuje ošatky, zásobnice nebo úly pro včely zvané košnice.

Ing. Václav Ráliš svojí prací navazuje na rodinnou tradici – je šestou generací věnující se podkovářství. Stejně jako jeho otec a dědeček se zaměřuje na péči o kopyta závodních koní. Od svého otce získal cenné zkušenosti a znalosti, stejně jako on se stal vyhledávaným a ceněným mistrem. Stará se také o kopyta koní s různými typy ortopedických defektů, je žádaným odborníkem mezi významnými chovateli dostihových koní.

Jan Rejman žije a tvořivé práci se věnuje ve Vysokém Mýtě. Zajímala ho historie, kulturní památky a příroda. V roce 1992 se vyučil řezbářem a o tři roky později uměleckým pozlacovačem na Střední odborné škole uměleckořemeslné v Praze. Od 90. let se řezbářství začal plně věnovat. Jan Rejman se věnuje především figurální tvorbě a vytváření betlémů.

Bedřich Šilar žije a pracuje v Lanškrouně. Původně se vyučil strojním zámečníkem. Práci se dřevem se věnuje od 80. let 20. století, nejprve to byla záliba, postupem let se řezbářství stalo jeho zaměstnáním. Především z lipového dřeva vyřezává betlémy, plastiky světců, marionety a dekorativní předměty. Dokonce zhotovuje pohyblivé betlémy, včetně jejich dřevěného mechanismu.